Mineralientour aneb drahokamy na ceste?

Region: Swiss - Valais

Kam: Binn/Imfeld - Binntalhutte (2269 m) - Albrunpass/Btta. Arbola (2409 m) - Lago di Devero (1856 m) - Crampiolo (1767 m) - Alpe Devero (1631 m) - Pian della Rossa (2051 m) - Passo della Rossa/Geisspfad (2474 m) - Geisspfadsee (2439 m) - Manibode (2004 m) - Binn/Imfeld

Kdo: Ladat, Simca
Kdy: 01.-03.08.2008

Postihl nas prolouzeny vikend. Je to takove to obdobi, kdy se vikend zda az k neuvereni dlouhy, ale ve skutecnosti utece jeste rychleji nez "normlani" vikendy.

Uz od nasi prvni navtevy v Binnu a jeho uzasneho udolicka (tady, tady, tady a tady), kdy jsme zacali s poznavanim mistnich kouzel (a kdy se nam i pres veskerou snahu nepodarilo ve snehu najit cestu na Binntalhutte), tak i od druhe navstevy (kdy jsme sice na Binntalhutte dosahli, ale chteli jsme na Albrunpass a ten byl bez sance zapadany snehem), tak i od treti navstevy (kdy jsem konecne na Albrunpass vylezli)... tak uz behem vsech tech nekolka predchozich navstev, prozkoumavani a objevovani jsme planovali 2-3 denni turu z Binnu, do italskeho Alpe Devro a zase zpatky. A prodlouzeny vikend nam k tomu konecne dal sanci.

Jako vse vypuklo behem patecniho rana velkym organizovanym chaosem, kdy jsme se hlava nehlava snazili zabalit vsechno dulezite do baglu a pri tom vsem jeste na nic nezapomenout. Na zemi se nam zacali kupit spacaky, plastenky, cepice, satky, fotaky, objektivy, stativ, mala lekarnicka, opalovaci krem, spunty do usi, nahradni ponozky, nahradni tricka, bundy, piti, celovky, hulky.... Pri tom vsem jsem dosel k zaveru, ze teorie cernych der musela vzniknout behem procesu baleni baglu. "Nahmotnint" tak velkou hromadu veci do baglu je ukol za normanich fyziklanich podminek temer az nemozny. A to "nahmotneni" je pak na zadech citit.

Cestu z Blonay do Binnu jsme uz znali skoro jako vlastni boty (nepocitam-li v to ty nove boty, co jsem si kopil predchozi tyden a ktere me obohatili puchyrem na pate) a tak jsem do Binnu dorazili radne a bez vetsich prodlev. Dokonce ani klikatici se silnicka na kraji srazu a dlooouhy uzky tunel nas nezarazili. Zkusene jsme projeli Binnem a zaparkovali v Imfeldu. Tam jsme nazuli botky a pod tizi "nahmotnenych" baglu jsme zacali stoupat vzhuru...

Cestu na Binntalhutte jsme uz znali a jen jsme vzpominali na predchozi pokusy o jeji zdolani. Koukali jsme po velkem skoro-kulatem kamenu, kam az kdysi vylezla moje maminka (vyhled se ji tma moc libil, ale vys uz odmitla splhat), vzpominali na zasnezenou a ztracenou cestu, na kockujici se sviste a take na skvelou obedovou polivku, co jsme tam kdysi z bandou meli. Proste cesta plna nostlagie.

Na Bintallhutte jsem dorazili bez prihod, jen nas ke konci popohaneli stahujici se mraky. Prsat zacalo ve chvili, kdy jsme za sebou zavreli dvere.

Chata byla nacpana k prasknuti. Nebyli jsme jediny, kdo dostal stejny napad na prodlouzeny vikend. Vecer jsme stravili v poklidu povidanim si o ceste do Italie, hranim karet a klabosenim s clovekem z CERNu (vypravel nam o chystanem spusteni LHCka) a jeho prateli ze Zenevy o Chechach, Cesis, horach a Alpach a o horskych chatach atd.

Protoze cesta z chaty do Alpe Devera neni nijak dlouha, na druhy den rano jsme meli v planu foceni svistu. Vecer kolem chaty svisteli o sto set. Take proto jsem s sebou tahnul stativ. Ale svistum se rano moc svistet nechtelo. Po marnem cekani jsem si spravil chut kytickama a pak jsme, plni ocekavani, vyrazili smerem na Albrunpass. Po ceste od chaty jsme jeste zahledli zasobovaci helikopteru a litovali, ze jsme se snidani tak pospichali a nepockali na ty cerstve housticky a koblizky.

Z chaty na Albrunpass to neni daleko, ale jako rozcvicka po ranu to neni spatne. Je tam krasny vyhled do udoli, ktery jsem predchoziho dne vystoupali. Je to o to krasnejsi, kdyz se tim udolim vali mraky.

Nahore v sedle nas prekvapil shlukujici se dav lidi. Pry se tam dopoledne kona "paseracka party" se msi. Proc paseracka? No protoze se tam pry dodnes pasuje. A jednou za rok vezmou cast zabaveneho lihu a pari. Jen si pak neumim predstavit tu cestu zpatky.

Na italske strane kousek pod Albrunpass, tedy pardon, tam uz to je Btta. Arbola, nas privital nadherny pohled na Lago di Devero. Nekam tim smerem jsme mirili, pekne okolo jezera.

Pri sestupu z Btta. Arbola jsme potkali hodne lidi miricich na party. pomohli nam preladit nase "bonjour" a "grussgott" na "ave" a "ciao". Kdyz jsme slezlil do udoli pod sedlem, uz jsme meli perfektni italsky prizvuk.

Pomalu jsme dosli po mirne se svazuji ceste az k Lago di Devero, tam si dali svacu, zdrimli si, a pak dal kolem jezera az do kouzelne vesnicky Crampiolo. A z Crampiolo je to uz co bys kamenem dohodil pres lesy, pole a louky do Alpe Devero.

V Alpe jsme meli po telefonu zamluveny pokojik v jednom hotylku. Problem byl, ze s nasi neznalosti italstiny (a jejich neznalosti franiny, nemciny a anglictiny), jsme meli problem je presvedcit, ze jsme si tu rezervaci delali mi (totalne nam zkomolili jmena a cekali francouze). Ale usmev a dcera majitele s velice zakladne-skolni anglictinou pomohli a my si blazene mohly hodit "prehmotnene" bagly na pokoj a po dvou dnech lozeni nahoru-dolu jsme se oddat orgiim ve sprse.

Po sprse jsme vyrazili na obhlidku Alpe Devro. Je to prijemna horska vesnicka (pro nas exoticka, bo ty svycarske za kopcem maji uplne jiny raz) rozdelena do 3 casti, mezi nimi pole a jeden kostelik pro vsechny.

Vecer jsme pak dotahli do konce u lahve italskeho cerveneho, u kanasty a pri veceri (sem se tesil, ze ochutnam polentu a oni ji nejak pripalili nebo co).

Treti den rano jsme byli mezi prvnimi u snidane (pani kucharka si jeste protirala oci) bo nas cekala nejdelsi cast cesty zpatky do svycarskeho Imfeldu. Pesinka se pustila pomerne neoblomne vzhuru a dala si pokoj az po ~800 mestrech stoupani. Vedla nas smerem k Rothornu (po svycasrku je asi 5 kopcu s timhle jmenem), nabidla nam pohled na Alpe Devro z ptaci perspektivi, klikatila se smerem na Pian della Rossa, nabizela krasna panoramata, my jsme s usmevem stoupali vys a vys po kamnech i zebriku az na nahorni planinu s uzasne tvarovanymi kameny a ledovcovymi jezirkami, az nas konecne vyplivla na Passo della Rossa/Geisspfad. Tam jsme mohli udelat krok zpatky do Svycarska, zacit opet pouzivat "bonjour" a "grussgott", pridat kamen na strazce hor a s vedomim, ze od ted uz pujdeme jen dolu, se vyfotit.

Z Geisspfad jsme rychle sesli k jezeru Geisspfadsee a pak dal kamenitym udolickem a po kamenitem jazyku na plan Manibode (plani Manibode vevodi vodopad, kde potok vytekajici z Geisspfadsee pada asi o 400 metru niz).

Pak uz nas cekalo jen zklopitani zpatky do Imfeldu, ketere vedlo zcasti lesem, zcasti kolem dolu a rozvalin, kde je mozne najit nejruznejsi minerali a horske krystaly. My na ne moc velke stesti nemeli :-(