Les Pléiades

Pro zmenu zase snezi a snezi a snezi a snezi... Jen s obtizemi se v patek vecer dostavame domu. Zacinam vazne premyslet o smene tech 170 koni, co jsou tak sikovne schovani pod kapotou, za psi sprezeni o vykonu sesti hasky.

 

Za to sobota se predstavuje v plne krase bileho rana. Pohled z kuchyne na zabelene Blonay je uchvatny - nikde zadne stopy (jeste ne), vsude duchny snehu, modra obloha a krasne cisty vyhled. V mziku menime plan ze sobotne-line-gaucovaciho-dne na hura-proslapat-prvni-stopy-v-cerstvem-snehu.

Rychle delame caj do termosky, hazime na sebe par zimnich veci, pribalujeme nejake rukavice a ponozky, na bagly pripiname sneznice a koukame na www.cff.ch, kdy nam jede nejblizsi vlak nahoru na Les Pléiades (1360 m). Za pet devet uz stepujeme na perone obklopeni davem deti v lyzarskych kombinezach, helmickach a s hulcickama. Srandovne, skoro to pripomina tucnaky na sousi, se kolem batoli v lyzarskych botkach a zapoli s lyzickama (obcas to vypada, ze je ty lyze i preperou).

Za chvili vlak se supenim zastavuje na nadrazi. Nasleduje poslednim louceni jednodeniho detskeho lyzarkeho kurzu s rodici a marna snaha lyzarskych instruktoru nejak zorganizovat nastup do vagonu (je to ovsem marne - decka maji co delat sami se sebou a s lyzema a s hlukama a s padajicima helmama a s tema neforemnyma botama). Vsechno se to hrne do vlaku hlava nehlava (nebo vlastne helmicka nehelmicka), az mam strach, ze se to na druhe strane zase vsechno zacne valit ven. Ale neuveritelne se stava skutkem - vlacek, doslova nepechovan budoucimi sampiony alpskeho lyzovani, pomalu vyrazi.

Jedem zasnezou krajinou, postupne se otviraji krasne vyhledy na Zenevske jezero a s kazdym vyskovim metrem je snehu vic a vic. Celou cestu mam zapichlou hulku mezi zebry. Jeji majitelka, holcicka v helmicce Hello Kitty, se na me bezelstne zubi.

 

Za dvacet minut se zubacka doplazi az k hornimu nadrazicku na Les Pléiades. Konecna a vystupuje se. Vlacek se rychle vyprazdni - decka miri na sjezdovky a vleky, my hledame cestu na uplny vrsek kopce. Ale prece nepujdeme po upravene sjezdovce. To se radeji hrdine brodime po pas prasanem.

Vrsek nas vita prekrasnym vyhledem. Chvilku lelkujeme kolem, kochame se vyhledy (Dents du Midi, Le Grammont), Simca blne v hladach snehu (to jeste netusi, ze  ctvrt hodiny ten snih bude mit doslova az po zuby) a pred cestou dal si davame trochu caje.

 

Mirime pres kratkou plan a proslapavame si cesticku primo mezi stromy. Cesta je zapadana, znacky nejsou vydet. Razime si pesinu vlastnim smerem spolehaje na to, ze tenhle kopec zname a ze se nam podari se vyhnout tem nekolika utesum na jeho upati.

Za chvili jsme v lese a vesele se valime po mirne se svazujicim kopci. Z vrsku stromu se na nas snasi stribrity poprasek jemnounkeho snehu, co se pri trose vetsim hluku nemilosrdne meni na malou lavinu neomylne mirici na nechraneni krk.

Po par minutach uz stojime na kraji lesika, pod nami stran, kde se v lete pasou kravky, a kochame se uchvatnym pohledem smerem na Valais a Dents du Midi (vice o vystupu na Dents du Midi). A pak se to stane - zasnezena louka si primo rika o sebehnuti k nedaleke salasi (kdo kdy zkusil slapat na sneznicich cerstvym snehem po mirnem svahu smerem dolu vi, co mam na mysli). Jenze s cim Simca nepocitala bylo mnozstvi noveho snehu. A tak po par krocich kouknu za sebe a ona vezi skoro po krk v zaveji snehu. Samozrejme se napred smeju, pak fotim a az uplne nakonec se snazime o jeji vyprosteni ze zaveje (kdo kdy zapadl skoro az po usi do snehu vi, ze to neni az tak lehke).  A pak padime dolu, obcas padame, zvedame se, oprasujeme se a tak porad dokola...

 

Od salase se davame dal zase lesem. Kopec zacina byt prudsi, slunicko prazi na cerstvi snih a ten pomalu tezkne. Proslapavat cestu zacina byt docela drina. Zaciname premyslet, jak si cestu ulehcit nebo zkratit.

Asi za pul hodinky stojime na dalsi louce se salasi. Po konzultaci s mapou dochazime k zaveru, ze by tam nekde kolem mela byt silnicka a verime, ze snad i v zime udrzovana. Ztacime se vpravo po svahu, prekracujeme koryto potoka, prolezame pod par stromy, jeste chvili se brodime ztezklym snehem a za chvili s prekvapenim zjistujeme, ze tam ta silnicka opravdu je, ze je vazne i v zime udrzovana a ze se po ni muzeme vydat bez potizi dal. A tak jdeme...

Po silnicce se dostavame az k zeleznicni trati, co nas rano vezla nahoru. U budky-zastavky si davame trochu caje a par susenek a pokracujeme dal. Cim jsme niz, tim je tepleji. Mame pocit, ze az dorazime zpatky do Blonay, ze uz tam bude jaro, ze tam pokvetou kocicky a ze po snehu nebude ani pamatka.

Dal se spokojene prokrupavame snehem az narazime na prvni staveni. Za nedlouho pak prekracujeme silnici spojujici Blonay a vrsek Les Pléiades a za silnici jako kdyz utne... na ceste uz neni zadny snih. Sneznice muzeme sundat, hodit na bagly a po silnicce s vyhledem na cele Blonay i s jeho hradem zamirit domu.

Cestou si neodpustime jednu spolecnou fotku na pamatku, s usmevem zdravime kolemjdouci podivujici se nasi zimni vybave jaksi nezapadajici do brzce-jarne ladeneho mestecka a posledni cast cesty si jeste zpestrujeme akci "najdi-rukavici-co-vypadla-z-kapsy" (nebyla to moje rukavice, to jen poradek).